Tvorba webových stránek a eShopůZaložit webové stránkyZaložit e-shop
aktualizováno: 08.07.2016 07:09:27 

INTERNETOVÁ STRÁNKA  ACL-PLASTIKA = VŠE O KOLENI LIDSKÉM NA JEDNOM MÍSTĚ

Anatomie kolene
        

Založení stránky se datuje k : 22.08.2008 11:38:01

               Anatomie kolene
 
                                          

  
                              Obrázek 1. Zobrazení pravého kolenního kloubu

Kolenní kloub je tvořen spojením tří kostí: dolním koncem stehenní kosti, horním koncem holenní kosti a češkou. Styčné plochy těchto kostí jsou pokryté chrupavkami.Ty jsou dokonale hladké a elastické a umožňují pohyb kostí proti sobě.

Důležitou součástí kolena jsou menisky. Menisky jsou na průřezu trojhranné chrupavčité ploténky, jejichž vnější okraj je nejsilnější a přirostlý ke kloubnímu pouzdru. Vnitřní okraj je volný a tenký a ostrý a směřuje do kloubní dutiny. Na obrysu jsou okrouhlé.

Celý kloub je uzavřen kloubním pouzdrem. Stabilita kolena je ve všech směrech pohybu a ve všech rovinách držena staticky kolenními vazy a dynamicky svalovou manžetou.

Kolení vazy vymezují krajní rozsah pohybu. Na vnitřní a zevní straně jsou to vnitřní a zevní postranní vaz. Uvnitř kolena pak přední a zadní zkřížený vaz.

Dynamickou složku tvoří svaly, které tvoří manžetu po celém obvodu kolena.

Proti bočnímu rozklopení kolena působí v koleni dva postranní vazy, zevní a vnitřní. Jsou uloženy v kloubním pouzdru a k jejich poranění je potřeba hrubého násilí, nárazu do kolene zboku. Mají schopnost vlastního hojení, a operační léčbu vyžadují jen úplné utrhnutí těchto vazů.

Proti předozadnímu pohybu působí přední a zadní zkřížený vaz. Pro stabilitu jsou velmi důležité a proto také přední zkřížený vaz bývá nejčastěji poraněn. Naopak zadní zkřížený vaz je ve své funkci podpořen silným a pevným zadním kloubním pouzdrem a jeho poranění je spíše raritní. Oba zkřížené vazy jsou napnuty uvnitř kloubu a nemají žádný hojivý potenciál.

Poranění i léčbu předního zkříženého vazu lze přirovnat k prasknutí struny. Pokud praskne, již nikdy jej nelze napnout na původní místo, a tedy je třeba provést jeho náhradu plastikou.

Menisky jsou chrupavčité lišty po obvodu kloubní plochy, které zajišťují rovnoměrný přenos váhy po kloubu i při určitých rotacích, které jsou v malé míře na každém kolenním kloubu možné. Při přesažení meze pohyblivosti menisku a zároveň došlápnutí může být tento skřípnut mezi kloubní plochy a tak dojde k jeho roztržení. Jelikož meniskus je z bezcévné chrupavky, též nemá žádný hojivý potenciál. Prasklinu menisku je tedy možné přirovnat k prasknutí kuličky v ložisku. Tato nese váhu, ale pokud se objeví nerovnost, tak postupně poškozuje okolní kontaktní plochy. V případě kolene tedy poškozuje kloubní povrchy - chrupavky. Léčba je v tomto případě operační, je třeba nerovnost zahladit, či odstranit zcela.Ložisko bez jedné kuličky je sice méně odolné vůči zátěži, nicméně dál plně funkční.Kloubní povrch je pokrytý vrstvou chrupavky, za ideálních okolností zcela hladké. Přetížením a úrazy na ní vznikají nerovnosti, trhliny až v případě těžké artrózy chrupavky vymizí zcela a kloub je pak značně bolestivý. Léčba chrupavčitých poranění je nejobtížnější a zatím umí lékařská věda spíše bránit rozvoji dalšího postižení, než poranění zcela vyhojit.

Na obrázku výše je zobrazeno schéma vazů kolene, červeně přední zkřížený vaz, zeleně zadní zkřížený vaz, modře zadní kloubní pouzdro
                                               Schéma vazů kolene

Četnost poranění předního zkříženého vazu (LCA) neustále stoupá. S tímto zraněním se můžeme setkat především u kontaktních sportů jako je házená, fotbal, basketbal či ragby, které díky zvyšující se rychlosti a tvrdosti hry kladou stále větší nároky jak na stabilitu, tak na dynamiku kolenního kloubu.Za posledních deset let se výrazně změnil pohled jak na možnosti léčby poraněného LCA, tak na následný rehabilitační program, který je ve svém postupu razantnější a rychlejší než v minulosti. Léze LCA se dnes nejčastěji řeší intraartikulární rekonstrukcí, při které se k náhradě poškozeného vazu většinou používá autollogní transplantát ze střední třetiny ligamentum patellae nebo šlacha m. semitendinosus.Názory na tuto problematiku se však liší. Největší rozpory jsou v otázce vlivu časné operační léčby na vznik arthrofibrózy kolenního kloubu, ale také i na rychlost obnovy rozsahu pohybu a svalové síly.Je však jisté, že pro dosažení dobrých výsledků terapie kolenních kloubů s poškozeným předním zkříženým vazem, je nutné porozumět základním poznatkům anatomie, biomechaniky, faktorům, které ovlivňují hojení rekonstruovaných vazů a v neposlední řadě i senzorickým elementům ovlivňujícím kontrolu motoriky. Nutná je znalost jak diagnostiky, operačního řešení a rehabilitace, tak i možnost následné zátěže rekonstruovaného vazu (Paša, 2000).

 
ANATOMIE KOLENNÍHO KLOUBU
 
   Kolenní kloub je nejsložitější kloub lidského těla (Nýdrle, 1992). Jedná se o kloub složený, ve kterém se stýká femur, tibie a patella (Čihák, 2001; Véle, 1995).
   Skládá se z: 
-         -         femorotibiálního kloubu mediálního - nosný kloub, který je tvořen mediálním kondylem femuru, mediální plochou tibie a vnitřním meniskem,
-         -         femorotibiálního kloubu laterálního - nosný kloub, který je tvořen laterálním kondylem femuru, laterální plochou tibie a zevním meniskem,
-         -         kloubu patellofemorálního, ve kterém artikuluje přední plocha femuru a patella a kde se na patellu, jako největší sezamskou kůstku lidského těla, přenášejí síly z extenzorového aparátu (Chaloupka, 2001; Paneš, 1993).
   Styčné plochy kolenního kloubu však do sebe zcela nezapadají – říkáme, že jsou inkongruentní. Tuto inkongruenci vyrovnávají a většinu kloubních ploch proto reprodukují chrupavčité menisky (Dylevský, 2001).
   Menisky dělí dutinu femorotibiálního kloubu na část femoromeniskální a meniskotibiální. Tím, že zmírňují inkongruenci obou artikulujících kostí, se významně podílejí na stabilitě kloubu (Bartoníček, 1986).
    Meniskus medialis je méně pohyblivý než meniskus lateralis, což je dáno celkovou stavbou mediálního femorotibiálního skloubení (mediální plató tibie je konkávní) a fixací menisku. Oba rohy jsou od sebe poměrně dosti vzdáleny a navíc střední část menisku je připevněna pouzdrem k vnitřnímu postrannímu vazu. Tím je meniskus fixován k tibii na třech místech, což značně zmenšuje možnost jeho pohybu (Bartoníček, 1986).
   Meniskus lateralis pokrývá téměř celou plochu zevního kondylu tibie. Je fixován téměř jen v jednom místě, protože úpony obou rohů se téměř dotýkají. To společně s dalšími faktory (stavba celé zevní části femorotibiálního skloubení) umožňuje jeho větší pohyblivost. Zevní meniskus vyrovnává inkongruenci artikulujících kostí, které jsou konvexního tvaru. Podílí se tak mnohem více na stabilitě zevní části femorotibiálního kloubu než vnitřní meniskus na stabilitě části vnitřní (Bartoníček, 1986).
  
   Stabilitu kloubu zajišťuje tvar kloubních ploch femuru a tibie spolu se statickými a dynamickými stabilizátory (viz obrázek 1). Na souhře těchto tří faktorů závisí stabilita kloubu v různých situacích (také v případě poškození některé struktury, např. ruptura předního zkříženého vazu) (Nýdrle, 1992).
 
Statické stabilizátory
 
Centrální stabilizátory:
-         -         přední zkřížený vaz,
-         -         zadní zkřížený vaz.
Mediální stabilizátory:
-         -         mediální postranní vaz,
-         -         posteromediální část kloubního pouzdra zesílená úponem m. semimembranosus,
-         -         mediální meniskus.
Laterální stabilizátory:
-         -         laterální postranní vaz,
-         -         laterální meniskus,
-         -         posterolaterální část kloubního pouzdra,
-         -         ligamentum popliteum arcuatum (Chaloupka, 2001; Nýdrle, 1992).
   Částečně můžeme mezi statické stabilizátory zahrnout i iliotibiální trakt (nejedná se o plně dynamickou strukturu) (Chaloupka, 2001; Nýdrle, 1992).
   Tyto struktury se podílejí na stabilizaci kolene, aniž by je musel ovládat některý sval. Pochopitelně to neplatí (jako většina tvrzení v medicíně) stoprocentně – tahem svalů jsou např. mediální postranní vaz a různé části kloubního pouzdra napínány. Jejich stabilizační funkce však spočívá v jejich mechanické pevnosti (Nýdrle, 1992).     
 
   Hlavními stabilizačními strukturami v předozadním směru (v sagitální rovině) jsou oba zkřížené vazy.
   Ligamentum cruciatum anterius (LCA), který se upíná na  fossu interkondylaris anterior, podél okraje mediálního kondylu a mezi úpon předního rohu mediálního menisku anteriorně a laterálního menisku posteriorně. Jde šikmo superiorně a laterálně a upíná se k úzkému místu na vnitřní straně laterálního kondylu femuru. LCA se skládá ze tří částí:
-         -         anteromediální část, která je nejdelší, nejpovrchovější a nejnáchylnější ke zranění,
-         -         posterolaterální část, která leží hlouběji a nebývá při částečných poraněních vazu poškozena,
-         -         intermediální část (Kapandji, 1991).
   Jako celek je vaz stočený, takže anteriorní tibiální vlákna se upínají na femur anteriorně a inferiorně a posteriorní tibiální vlákna se upínají na  femur superiorně. Z toho vyplývá, že vlákna mění svou délku v závislosti na lokalizaci. Dle Bonnela (in Kapandji,1991) je jejich průměrná délka v rozmezí 1,85 – 3,35 cm. LCA brání posunu tibie směrem dopředu (vůči femuru) (Kapandji, 1991).
   Ligamentum cruciatum posterius, který jde od zevní plochy vnitřního kondylu femuru do area interkondylaris posterior, zadem kříží přední zkřížený vaz a brání posunu tibie směrem dozadu (vůči femuru) (Chaloupka, 2001).
   Oba zkřížené vazy též omezují vnitřní rotaci v kloubu tím, že se na sebe navíjejí (Čihák, 2001).
 
   V rovině frontální (brání rozevření kloubní štěrbiny) jsou hlavními stabilizačními strukturami na mediální straně mediální postranní vaz a na laterální straně iliotibiální trakt a m. popliteus (Chaloupka, 2001).
 
Dynamické stabilizátory
 
Extenzorový aparát (m. quadriceps femoris s patellou a lig. patellae).
Mediální stabilizátory:
-         -         svaly upínající se do pes anserinus: m. sartorius, m. gracilis a m. semitendinosus,
-         -         caput mediale m. gastrocnemius.
Laterální stabilizátory:
-         -         m. biceps femoris,
-         -         caput laterale m. gastrocnemius,
-         -         m. popliteus,
-         -         částečně iliotibiální trakt (je to jen podmíněně dynamická struktura, napínaná prostřednictvím m. tensor fasciae latae: částečně se totiž upíná i na laterální kondyl femuru, a proto dynamické působení na laterální straně kloubu je sporné) (Chaloupka, 2001; Nýdrle, 1992).
   Tyto stabilizátory jsou ovlivňovány svalovým tonem a na svalovém tonu závisí jejich stabilizační efekt (Nýdrle, 1992).
   Stabilita kolenního kloubu je zajištěna souhrou statických a dynamických stabilizátorů. Pokud souhra selže, jsou statické stabilizátory vystaveny přílišnému stresu a mohou být poraněny (Nýdrle, 1992).

BIOMECHANIKA KOLENNÍHO KLOUBU
 
   Kolenní kloub má jako nosný kloub dolní končetiny dvě hlavní funkce:
-         -         umožňuje potřebný rozsah pohybu mezi femurem a tibií,
-         -         zabezpečuje optimální přenos tlakových sil, které vznikají činností svalů a hmotností těla (Bartoníček, 1986; Školníková, 2000).
 
   Funkce jednotlivých struktur kolenního kloubu:
-         -         kost a kloubní chrupavka: jsou schopny elastické deformace, která zvyšuje
kloubní   kongruenci, zlepšuje   přenos tlakových sil v kloubu a zvyšuje jeho   
      stabilitu,
-         -         vazy: zajišťují pasivní stabilitu kloubu,
-         -         menisky: jsou schopny větší elastické deformace než chrupavka a kost. Tím vyrovnávají inkongruenci kloubu a působí jako tlumič při nárazech kloubních ploch. Dále zabraňují uskřinutí synovialis či kloubního pouzdra při pohybu,
-         -         svaly: zajišťují aktivní pohyb v kloubu,
-         -         nervové receptory a vlákna: představují informační systém, který vysílá do CNS informace o poloze kloubu, napětí vazů a registruje bolestivé podněty (Bartoníček, 1986).
 
   Proložíme-li středem kolenního kloubu tři základní roviny (frontální, sagitální a transverzální), protnou se ve třech přímkách označených jako X, Y a Z (viz obrázek 2), které jsou zároveň osami možných pohybů v kolenním kloubu. Kolem těchto os je teoreticky možno provést celkem šest druhů pohybu:
Obrázek 2. Osy rotace (Bartoníček, 1986).
                                                              
                         
 - tři rotační (rotace kolem os X, Y a Z)
- tři translační (posun podél os X, Y a Z).
   V klinické praxi označujeme:
-         -         rotační pohyb kolem osy Y jako flexi – extenzi,
-         -         rotační pohyb kolem osy Z jako vnitřní a zevní rotaci,
-         -         rotační pohyb kolem osy X jako abdukci – addukci,
-         -         translační pohyb podél osy X jako přední a zadní zásuvkový příznak,
-         -         translační pohyb podél osy Z jako kompresi a distrakci,
-         -         translační pohyb podél osy Y není za normálních okolností možný (Bartoníček, 1986).
   Aktivně prostřednictvím svalů lze provést jen flexi a extenzi kolenního kloubu a vnitřní a zevní rotaci bérce. Ostatní pohyby jsou pouze pasivní (Bartoníček, 1986).
 
   Základní postavení kolenního kloubu je plná extenze. Při plné extenzi je napnuta většina statických stabilizátorů, tj. oba zkřížené i oba postranní vazy a kloubní pouzdro, napnuty jsou také stabilizátory dynamické. Femur, menisky a tibie pevně vzájemně naléhají. Tento stav se označuje jako „uzamknuté koleno“. Plná extenze je tedy nejstabilnější polohou kolenního kloubu (Čihák, 2001; Nýdrle, 1992).
 
Flexe - extenze
   Tento aktivní pohyb probíhající v sagitální rovině je za normálních okolností možný v rozsahu S: 0-0-145 (tento údaj se však u různých autorů liší. Například Hoppenfeld (1976) udává aktivní flexi možnou do 135° a Barotníček (1986) do 140°). Pasivní flexe je dle Bartoníčka (1986) možná do 160°. Dle Bartoníčka (1986) je ze základního postavení možná i hyperextenze 5°, u jedinců s větší kloubní laxitou může být větší, obvykle však nepřesáhne 15°.
   Nejedná se o jednoduchý pohyb probíhající v jedné ose, ale vzhledem ke geometrickému tvaru kloubních ploch, tvaru menisků a uspořádání vazů dochází ke kombinaci tří pohybů, jejichž koordinovanost zabezpečují zkřížené vazy (Školníková, 2000):
  1. iniciální vnitřní rotace na začátku flexe a terminální zevní rotace na konci extenze,
  2. valivý pohyb kondylů femuru po tibiálním plató směrem dopředu,
  3. posuvný pohyb kondylů femuru po tibiálním plató směrem dozadu (Dylevský, 2001; Paneš, 1993).
   Kolenní kloub tedy nemá stálou osu pohybu, ale ta se mění dle stupně flexe. Někdy se proto také hovoří o instantním rotačním centru (Dylevský, 2001).
   Flexe kolenního kloubu probíhá v několika fázích:
  1. prvních 5° flexe je provázeno tzv. počáteční rotací, při níž se tibie točí dovnitř. Osa této rotace jde z hlavice femuru do středu laterálního kondylu, takže laterální kondyl se otáčí, mediální se posouvá (při noze fixované k podložce se femur otáčí zevně, při noze volné se pootočí bérec spolu s nohou, špičkou nohy dovnitř). Touto počáteční rotací se uvolní ligamentum cruciatum anterius. V této fázi pohybu se kolenní kloub odemkne,
  2. následuje valivý pohyb v meniskofemorálních kloubech – femur se valí po tibii a obou meniscích směrem dozadu,
  3. od flexe asi 20° přechází valivý pohyb v pohyb posuvný – nejdříve v mediálním, s  malým   opožděním i   v  laterálním   femorotibiálním kloubu (zpoždění je dáno asymetrií obou femorotibiálních kloubů). V závěrečné fázi flexe se stále zmenšuje kontakt femuru s tibií a menisky se posunují po tibii dozadu. Flexe kolenního kloubu se tedy dokončuje v meniskotibiálním spojení, přičemž posun zevního menisku po tibii je mnohem větší (asi 12 mm) než posun menisku vnitřního (asi 6 mm) (Čihák, 2001; Dylevský, 2001).
     Flexi kolenního kloubu jistí zkřížené vazy, které brání nadměrným posunům kostí. Patela klouže při flexi distálně, při extenzi proximálně. Rozsah posunu je 5 – 7 cm.
    Při extenzi probíhá celý proces opačně až k závěrečné rotaci v opačném směru, která extendovaný kloub opět uzamkne (Čihák, 2001; Dylevský, 2001).
 
Vnitřní a zevní rotace
   Tyto pohyby jsou možné jen za současné flexe, kdy je kloub „odemknutý“. V plné extenzi jsou díky napětí všech vazů téměř nemožné. Vlastní rotační děj je závislý hlavně na uspořádání vazivového aparátu a jeho vztahu ke kostním strukturám. Z hlediska rotací můžeme uspořádání vazů rozdělit do tří pilířů:
-         -         centrální pilíř: tvořen zkříženými vazy,
-         -         mediální pilíř: tvořen mediálním postranním vazem a kloubním pouzdrem,
-         -         laterální pilíř: tvořen laterálním postranním vazem a kloubním pouzdrem.
   Takto jsou kondyly femuru stabilizovány z obou stran:
-         -         laterální kondyl femuru je z mediální stany stabilizován předním zkříženým
     vazem a z laterální stany laterálním postranním vazem,
-         -         mediální kondyl femuru je z mediální strany stabilizován mediálním postranním vazem a z laterální stany zadním zkříženým vazem (Bartoníček, 1986).
   Důležitý je také průběh obou zkřížených vazů ve frontální rovině. Zatímco zadní zkřížený vaz probíhá téměř vertikálně, je sklon předního zkříženého vazu mnohem větší. To je jednou z příčin umožňujících při rotaci větší pohyblivost laterálního kondylu femuru než kondylu mediálního (Bartoníček, 1986).
   Zanedbatelná není ani pohyblivost obou menisků.
   Rozsah rotací se zvyšuje s postupnou flexí, a to hlavně během prvních 30° flexe. Dále se zvětšuje rozsah rotace poměrně málo. Největší rozsah rotačních pohybů je zhruba mezi 45° a 90° flexe (Bartoníček, 1986). Údaje o rozsahu rotací se u různých autorů liší. Bartoníček (1986) uvádí rozsah vnitřní rotace 17° a zevní rotace 21°, Hoppenfeld (1976) udává pro obě rotace hodnotu 10°.
      
   Svaly zajišťující základní pohyby kolenního kloubu můžeme rozdělit do čtyř funkčních skupin:
  1. svaly provádějící flexi v kolenním kloubu
-         -         m. biceps femoris
-         -         m. semitendinosus
-         -         m. semimembranosus
-         -         m. gracilis
-         -         m. gastrocnemius
-         -         m. sartorius
-         -         m. popliteus – Bartoníček (1986) ho udává jen jako vnitřní rotátor, avšak Dylevský (2001) ho zařazuje mezi pomocné flexory spolu s m. gracilis, m. gastrocnemius a m. sartorius
  1. svaly provádějící extenzi v kolenním kloubu
-         -         m. quadriceps femoris
  1. svaly provádějící zevní rotaci v kolenním kloubu (jen ve flexi)
-         -         m. biceps femoris
-         -         m. tensor fasciae latae – udává ho Dylevský (2001), Bartoníček (1986) se o něm nezmiňuje
  1. svaly provádějící vnitřní rotaci v kolenním kloubu (jen ve flexi)
-         -         m. semitendinosus
-         -         m. semimembranosus 
-         -         m. gracilis
-         -         m. sartorius
-         -         m. popliteus (Bartoníček, 1986; Dylevský, 2001).

Biomechanika předního zkříženého vazu (LCA)
 
   Přední zkřížený vaz (LCA) zabezpečuje spolu se zadním zkříženým vazem anteroposteriorní stabilitu  kolenního kloubu. Také zajišťují vzájemnou koordinovanost všech tří pohybů (rotační, válivý a posuvný) a to hlavně valivého a posuvného.
   Napětí LCA není v průběhu pohybu stále stejné. V plné extenzi je vaz napnut celý, zejména jeho posterolaterální část. Při 15° flexi začíná jeho tenze klesat a dosahuje minima zhruba mezi 30° - 40° flexe. S další flexí začíná napětí opět narůstat, takže při 90° flexi je zejména jeho anteromediální část silně napnuta (Bartoníček, 1986).
   M. quadriceps femoris jako extenzor tedy zvyšuje napětí LCA – působí jako jeho antagonista. Naopak flexory působí jako jeho synergisté.
   Na napětí LCA má vliv i rotace, kdy zevní rotací dochází k jeho relaxaci a rotací vnitřní se naopak napíná.
   Nejběžnějším mechanizmem poranění LCA je tedy rotace v napjatém nebo mírně flektovaném koleni. Zajímavý je vzácnější mechanizmus, při kterém se sportovec     
Obrázek 3. Poranění LCA (Nýdrle, 2001).  
                                    
 zvedá z podřepu plnou silou extenzorů kolene: tah m. quadriceps femoris (označený jako síla Q) vytváří silový vektor F, který tlačí patelu k femuru. Současně vzniká síla F1, která táhne tibii dopředu (viz obrázek 3). Tato síla působí při nadprahové velikosti přetrhnutí LCA. Zdálo by se tedy, že čím menší bude flexe v koleni, tím menší bude nevítaná síla F1. Ale právě v extenzi je tento mechanizmus nejnebezpečnější, protože nepůsobí ochranný protitah hamstringů, které jsou synergisty LCA (Chaloupka, 2001; Nýdrle, 1992).

4 NEJČASTĚJŠÍ PŘÍČINY POŠKOZENÍ PŘEDNÍHO ZKŘÍŽENÉHO VAZU (LCA)
 
   S poraněním LCA se setkáváme velmi často. Je součástí kolenního kloubu, jehož snadná zranitelnost vyplývá z následujících aspektů:
1.      1.      jedná se o zátěžový kloub, vystavený akutnímu i chronickému přetížení,
2.      2.      anatomická složitost kloubu,
3.      3.      biomechanická složitost,
4.      4.      důležitá je souhra statické a dynamické stabilizace, která může být porušena,
5.      5.      velká kloubní dutina a velký povrch kloubních ploch (Nýdrle, 1992). 
  
   K nejčastějším mechanizmům zapříčiňujícím poranění LCA patří:
-         -         zvedání se z podřepu plnou silou extenzorů,
-         -         kombinace flexe, valgozity a zevní rotace,
-         -         kombinace flexe, varozity a vnitřní rotace (Liorzou, 1991).
 
   Pro názornost jsou mechanizmy zapříčiňující poranění LCA doplněny obrázky na straně 17 a 18 (Liorzou, 1991).
 
   Měli bychom vyzvat pacienta, aby nám popsal, jak si úraz přivodil. Z jeho popisu potom můžeme poznat, zda mohlo dojít k poškození LCA. Pokud pacient popisuje následující, je velmi pravděpodobná léze LCA:
                                                
-         -         „Po výskoku     jsem     dopadl      na      protihráčovu     nohu“. Dochází k mechanizmu podvrtnutí kolenního kloubu. Vynucený pohyb ve flexi – valgozitě – zevní rotaci má za následek zranění LCA.
                                                                               
-         -         „Byl jsem zasažen na zevní straně kolenního kloubu“. Opět dochází k mechanizmu podvrtnutí kolenního kloubu a vynucené flexi – valgozitě –                        zevní rotaci.
                                                                             
    
-         „Chtěl jsem kopnout do míče, ale netrefil jsem se a příliš jsem vykopl nohu“. Došlo k hyperextenzi kolenního kloubu, která měla za následek poškození LCA. V hyperextenzi přiléhá přední okraj LCA k interkondylárnímu zářezu, který způsobí jeho rupturu.
                  
                                                                          
 
                                                                                                                                                                            
                                                                                                                                                                                         
TOPlist